Nebo spíš U vesnice, rybníků a s lesem za humny.
Tak stavba se nám rozbíhá a já si často vzpomenu na geniální film Jiřího Menzela Na samotě u lesa. Nejsme na samotě ( tedy trošku ano ), nejsme u lesa ( skutečně nezačíná hned za plotem, jen o kousek dál).
Takže od začátku, úřední šiml bez kterého to nejde: „ to máte stavební odbor, životní prostředí, vodohospodáře, SUS ( pro neznalce stavba a údržba silnic ), dopraváky PČR, elektrorozvodné závody, popřípadě památkáře, armádu, vyjmutí ornice „ …. teda razítko od předsedy místního JZD jsme získat nemuseli, ovšem kvůli nájezdu je potřeba sehnat snad 3 dopravní značky a čtyři zábrany a umístit je na silnici (co kdyby ty dva traktory, co tam za den projedou způsobily dopravní nehodu a ty značky poškodily), jen si je člověče sežeň sám, my to potom možná budeme kontrolovat.
Když jsme poprvé přijeli večer na stavbu a v dáli slyšeli kuňkat žáby, tak jsem zase v duchu slyšel: „výš Stando, výš“. Snad proto, že bydlíme ve čtvrti, která se jmenuje Žabovřesky; tak jsme s nadšením poslouchali ten opravdový koncert přírody (doma spíš slyšíme skřípot šalin a brzd automobilů).
Z našeho pozemku je překrásný výhled na rybník
Při pohledu na stavební rozvaděč elektřiny na sloupu jsem si zase vybavil scénu, kdy diskuze o nutnosti elektřiny ve městě a bezvýznamnosti na chalupě vychází k tomu, že petrolejka vlastně stačí; tak s tím jediným nesouhlasím.
Pokud bych na této silničce uslyšel klekání, tak bych asi už nemohl být tak krásně naivní a spíš bych čekal zasloužilého zedníka (vždyť ve vesnici už postavil tolik domů a cinkot pivních lahví v tašce na vozíku se dá asi předpokládat spíš, než to, že nějaký dobrý starý kmet rozeznívá zvoničku za humny – ale je to škoda).
